Vilém Pokorný *21. května 1942 †26. června 2012

Mühlstein, Ludvík: Příroda na obrazech Viléma Pokorného. Rodným krajem 15, 1997, s. 44-45

Krajinářství ve výtvarném umění, ať procházelo jakýmkoliv vývojem a uctívalo nejrůznější směry a techniky, vždycky odráželo vztah společnosti i jednotlivce k přírodě a krajině. Nebylo tomu jinak ani v českém malířství. V totalitních obdobích 20. století, nejprve v okupačních letech ve 2. světové válce a později v dlouhém období přikázaného socialistického realismu, zobrazovali umělci krajinu a přírodu také proto, aby unikli oficiálním ideologickým stereotypům. Listopad 1989 přinesl výtvarnému umění naprostou svobodu ve vyjadřování, a tak jsme svědky sice nebývalé pestrosti námětů, ale na druhé straně jednostranné touhy po abstrakci všeho, co je zobrazováno. Realistické malování je do jisté míry zatracováno jako „druhořadé“ a všichni jako by chtěli dohonit, co muselo být čtyřicet let zanedbáváno. Nepoučený divák je často bezradný, abstraktní umění ho neoslovuje a nemá ani tušení, že v záplavě této tvorby je mnoho konjukturálního, snobského, aniž by dovedl rozeznat, co je v současném českém výtvarném umění opravdu avantgardní, objevné a špičkové. 
Malíř Vilém Pokorný z Libňatova na Úpicku, rodák ze Slatiny nad Úpou, je samouk. Pro svobodné povolání výtvarníka se rozhodl až v roce 1993. Je realistou, maluje podhorskou přírodu a krajinu, v níž se narodil a žije. První samostatnou výstavu uspořádal už v roce 1994 v Libňatově, druhou o rok později ve Slatině nad Úpou. Protože na obě výstavy přišlo nečekané množství diváků, a to nejen z jmenovaných obcí, odvážil se vystavovat i ve městech: v prosinci 1995 v Úpici, v červnu 1996 ve Rtyni v Podkrkonoší a v srpnu 1996 v Trutnově. Úspěch měl téhož roku i na kolektivní výstavě ve Francii. V letošním roce opět úspěšně vystavoval své obrazy v historickém Jiřinkovém sále Muzea prezentační výstavy mysliveckých trofejí spárkaté zvěře ulovené v okrese Náchod v roce 1996. Protože se jeho obsáhlý cyklus obrazů namalovaný v zimě a v předjaří velice líbil, požádali jsme Viléma Pokorného, aby několika vybranými obrazy doprovodil i letošní jubilejní Národní výstavu jiřin, pořádanou u příležitosti 160. výročí prvních českoskalických obrozeneckých Jiřinkových slavností. Také letošní letní výstava Pokorného v městské radnici na náměstí v Trutnově měla u diváků velký ohlas. 
O čem to svědčí? Lidé chtějí srozumitelné uměí, které člověka umí potěšit, pohladit a které zobrazuje, čeho máme v naší přetechnizované přecivilizované společnosti se všemi jejími neduhy tak katastrofálně málo. Není to jakýsi návrat našeho odlidštěného spotřebního společenství k přírodě? Obrazy Viléma Pokorného jsou navíc technicky dokonalé, kompozičně vyvážené a bezprostředně oslovují diváka. Je pozoruhodné, že jsou všechny malovány v ateliéru, i když věrně a znalecky zpodobňují přírodu, ať jde o mařákovsky ladněé lesní partie a tichá zákoutí oživená nejčastěji potokem nebo vodní hladinou rybníčku, nebo o volnější podkrkonošské a krkonošské krajiny s působivými náladami všech ročních období. Autor má obdivuhodnou fotografickou paměť a umí zážitky z přírody u stojanu v ateliéru věrně přenášet na své obrazy. Kromě toho je citlivým znalcem přírody. 

Vilém Pokorný se narodil 21. květny 1942 na slatinských Končinách v rodině malorolníka. Vyrůstal zde uprostřed polí nedaleko zalesněných Bachovin. Pro jeho dětskou zálibu v malování nebylo však doma pochopení, a tak kreslil, jak se dalo, na bílé okraje novin nebo na poloprázdné stránky popsaných sešitů starších sourozenců. Učitelé se sice povšimli jeho zvídavosti, zájmu o přírodu i historii a rozpoznali i jeho výtvarné nadání, v době násilné kolektivizace zemědělství však chlapec z hospodářství neměl pražádnou šanci studovat na výtvarné škole. Přijat byl do zemědělské školy, ale zde nenastoupil. Raději si našel práci v truhlářské dílně a vyučil se truhlářem Brzy si koupil první olejové barvy a začal malovat. Po vojně pracoval nejprve jako truhlář v Červeném Kostelci, ale když našel zajímavější práci v truhlářské dílně ve Stolíně, nedbal na nesnáze a docházel sem denně pěšky za každého počasí přes údolí řeky Úpy z Libňatova. Když jsem se zeptal na nesnáze při jeho cestách, odpověděl: „Bylo to krásné, poznal jsem dokonale všechny taje i rozmary přírody.“ 
I když se Vilém Pokorný oženil a přišly i starosti otce početné rodiny, využíval každé příležitosti ke zdokonalení svého malování. Žena ho v tom podporovala, a tak dojížděl několik let do výtvarného kroužku v Náchodě, rád docházel i do kroužku výtvarníků-amatérů v Úpici. Se členy kroužku vystavoval a při výstavaách zaznamenal i první úspěchy. 

Nejdůležitější však bylo setkání s malířkou Julií W. Mezerovou. Od ní jsem o talentu Viléma Pokorného také poprvé uslyšel. Při jedné z návštěv v jejím úpickém ateliéru mi vyprávěla, že odpoledne čeká jednoho výtvarně talentovaného mladíka, o němž nechtěla uvěřit, že je samouk, když jí nesměle přinesl ukázat některé práce. Zvala ho k sobě, když pobývala v Úpici, vyzývala ho, aby hodně maloval a přinášel jí nové páce. Radila mu, jak zacházet s náměty, barvami, jak komponovat obraz, upozorňovala na chyby a omyly a on nadšeně maloval, neboť si uvědomoval, že se mu naskytla velká příležitost být poučen. 
Vilém Pokorný je dnes uznávaným malířem. Je potěšitelné, že po celý život šel cílevědomě za touhou malovat, rozvíjel svůj talent a zůstal věrný podhorskému kraji a jeho podmanivé přírodě.